Hned na podzim 1845, krátce po příjezdu do Domažlic, se Božena Němcová seznámila s Janem Borem, statným, štíhlým, černovlasým rychtářem z Chrastavic. Dovedl ochotně vyhovět nesčetným otázkám a drobným přáním Němcové, která spěchala nasbírat co nejvíce materiálu, který zasílala do Květů a do České včely. Důvěrně se spřátelila s jeho ženou Mankou i s Mančinou matkou, šedesátiletou Konopovou, která jí vyprávěla, jak Chrastavicemi táhli Francouzi a Rusové a zazpívala písničky, kterým ji ruští vojáci naučili.   Chodila na hyjtu, na posvícení, na masopust. Nadšeně se vyjadřovala o dudácké muzice i o tanečním projevu vesničanů. Když Konopová ženila svého syna Jiříka, Němcová se zúčastnila celého svatebního obřadu a protože svatba trvala několik dní, přespávala Němcová u rychtářky. Pečlivě přitom zapsala řadu písní, které se při takové události zpívaly.

   Němcová však dovedla vidět nejen veselí, ale i rub hospodských zábav, všímala si bohatství stejně jako chudoby a nízkého uvědomění vesnického lidu. Chrastavice se tak staly jedním ze zdrojů spisovatelčina poznání poznání a Zdeněk Nejedlý soudil, že postava  babičky ze stejnojmenného románu je do značné míry obrazem Manky Borové z Chrastavic.

(převzato z knihy Rodákům a přátelům Chrastavic vydané v roce 1985)